H0014

řada I, svazek 2-1

V časovém oblouku padesáti let (1877-1927) vytvořil Leoš Janáček pozoruhodně obsáhlou řadu hudebněteoretických studií, z nichž se mnohé rozrostly do větších tematických celků, jež pak brzy našly svou knižní podobu. Velkou část svých teoretických pojednání publikoval Janáček již v okamžiku, kdy na rukopisu sotva zaschla poslední inkoustová tečka. Jeho studie našly cestu do časopisů Cecilie, Hlídka, Dalibor a především do Hudebních listů, jež po celou dobu jejich existence (1884-1888) redigoval. Janáčkova hudebněteoretická pojednání nevznikla jako produkt badatelský. Jeho učení - nauky - pojednání a rozpravy jsou dílem skladatele-teoretika, jehož tvůrčí kompoziční potenciál se tříbí výkladem teorií s vlastní hudební naukou spříznýnými: psychologií hudebního vnímání a tvoření, fyziologií hudby, akustikou a experimentální psychologií. Teoretik Janáček působí na Janáčka skladatele a naopak, přičemž však obě jeho podoby nespouští ze zřetele pedagogický moment, který dává jeho pojednáním tvar a formu. Vždyť Janáček své hudebněteoretické názory předával po celý život posluchačům varhanické školy a později konzervatoře! A nebyl by to Janáček, kdyby své naukové statě nepojal svým typickým literárním perem, které i tak věcný text dokáže (pr)osvětlit nenadálým poetickým "pokleskem".