H0011

Řada G / Svazek 2

Na sklonku 19. století se česká společnost výrazně vymezovala vůči svému okolí, zejména německému živlu. V kulturní oblasti se tyto snahy promítaly do národnostně zaměřených společenských projektů, v nichž hrálo využití folkloru velkou roli. Mezi nejrozšířenější akce patřily různé taneční produkce, v rámci kterých získaly značnou oblibu tzv. besedy, taneční pořádky s úpravami lidových tanců. V devadesátých letech 19. století se v těchto tendencích plně našel také Leoš Janáček. V moravských a slezských lokalitách studoval a popisoval lidový taneční projev, tance upravoval do orchestrálních verzí nebo pro klavír a výsledky této činnosti se mu dařilo skloubit se společenskými aktivitami českých spolků a korporací v Brně. Institucionální zázemí poskytlo Národní divadlo, spolek Vesna, příprava Národopisné výstavy českoslovanské (dále jen NVČ, 1892?1895) a v prvních letech 20. století také Moravská ženská útulna v Brně. Janáček zprvu nenacházel potřebné informace o lidovém tanci v tištěných sbírkách ? vždyť i František Sušil hodnotil v tomto směru svou největší sbírku jako nedostačující. Zásadní zlom tak přišel v létě roku 1888, kdy se skladatel setkal s původním lidovým tanečním projevem poblíž svého rodiště. Sám vystihl tento obrat výstižně ve studii Tance valašské a lašské, když v lednu 1891 napsal:

Hledal jsem toliko písně, ale našel jsem mnohem více! Přiznávám se, že do té doby pohlížel jsem na tance s jakýmsi netajeným opovržením. To jméno se mi již nelíbilo, tím více způsob tančení. Viděl jsem v tom kus cizáctví, které neúprosně hlodá kus svéráznosti naší. Nemohu s Vámi tedy sděliti radost, když jsem pouhou náhodou ve valašské dědině, dosud málo tknuté moderním duchem, seznal jednak ušlechtilé a půvabné, jednak rázovité pohyby neznámých mi dosud tanců! ...